Pohádka o kováři, který ukradl koně
Byl jednou jeden kovář,
Vadu neměl žádnou.......
A najednou
Ač k víře to snad není,
Ukradl koňě.
Chytili ho snadno
A svolali hned ve vsi shromáždění.
Předstoupil stařec.
Oči pláčem rudé,
hlas měl uplakaný:
"Ve vsi je zloděj"
"Lidi, pláču studem!
Darebák tady chodil mezi námi!
Vždyť je to handa -
Jeden vzduch s ním dýchat!
Na svaté zemi
Místa pro něj není!"
Dav kolem šeptá,
Pokyvuje, vzdychá.
Za to je provaz!
Žádné odpuštění ......
Tu povstal jiný z kruhu stařešinů -
Pod tíhou skrovné hřívy šedin skloněn:
"Sousedé!
Pojďte -
Posoudíme vinu!
Kdo kradl?
Kovář!
A co kradl?
Koně!
Jen jeden kovář u nás ve vsi ková.
Je darebák
(ať potrestá ho nebe!)
Když bude viset zloděj -
umře kovář
a potrestáme
vlastně
sami sebe.
Rozvažte dobře!"
Nad hlavami všemi
Proběhl šum
A bylo slyšet hádky
.
A tehdy povstal nejctěnější
ze ctěných:
"Správně!
Ať kovář vrátí koně zpátky,
Dá pokutu -
A v kovárně se činí!
A když už se tu vedou tyhle řeči -
bednáře máme ve vsi dva.
Oba jsou líní.
Jednomu z nich by provaz
tuze svědčil ......"
V chalupách dlouho
zněla moudrá slova.
V mém velkém přání
též je místo pro ně:
Chtěl bych být jediný,
kdo umí ve vsi kovat.
(Co kdybych
měl někdy chuť
ukráct koně.)