Zlé 20.století
Konec! Dopsáno! Do knihy „Přítomnost 20. století“ se nenapíše už ani řádka. Přelepíme nálepkou „Dějiny 20.století“, založíme až nahoru na stohy historických knih, sloupec končí až hluboko pod podlahou, kam se už nikdo nikdy nepodívá. Dvacáté. Proč je jiné? Ono každé je snad trochu jiné, ale tohle je zvláštní, je jinde. Co třeba 10. a 11. století? Až na zasvěcené milovníky dějin, kteří pídí po zaniklých národech a polorozpadlých nádobách, nevidí nikdo rozdíl. A 80. a 90. léta 20. století? Co se změnilo za 10 let? Všechno. Přijeli jsme na horské dráze k rychlému úseku, ale je to kopec dolů a to nevěští nic dobrého.
Vždyť je to jenom číslo. Třeba 863, 1415, 1848, 1918, 2000 jsou samá čísla, beze smyslu. V matematice čísla nemají myšlenku, nejsou dobrá nebo zlá, oni jenom tak jsou. A proč zrovna 1901-2000 neboli ta slova „dvacáté století“ by měli být zlá?
Hledám a nikde ani stopy po odpovědi. Samá nicneříkající slova, které jsem se už odnaučila poslouchat. Já už vím, přišla jsem na to, poslali mě tam, musela jsem vystoupit až úplně nejvýš a sestoupit možná ještě mnohem níž, abych jsem je uviděla.
Hrají si spolu. Pořád. Ten Hodný a ten Zlý. Losují století, roky, měsíce, dny a při dostatku nekonečného času si dávají záležet a stopují tu chvíli, kdy můžou. Teď! „Už mě to nebaví prohrávat, chci být ten hlavní,“změní Hodný výraz ve tváři. „Klidně, tak losuj! Ale jenom chvíli,“ kouká do kloboučku a tahá. „20. století, 1945, začíná se mi to líbit,“ široký úsměv jako reakce. „Květen, ještě lepší! A dvanáctého a já vyhrál.“ Radši opouštím tuhle divnou společnost, kdo ví, co jsou zač. Snad dobré slunce a zlý drak, co spolu, podle čínských dějin, bojují při zatmění? Pohltí nám drak slunce? Nebo jsou snad bílá a černá část kruhu, kde jedna je součást druhé a druhá té první?
Na kolébku vah se sype kamení, převažuje se. Vždy šlo o to sem nebo tam? Teď ne! 20. století je přece jiné a výjimečné. Tady se neuvažuje, kdo bude vládnout, ale jestli bude čemu vládnout. Je jedno kdo, když se ramena utrhnou. Puklinky, prasklinky, trhlinky, štěrbinky, skulinky, škvírky, mezírky a přehlušující rána. Spousta prachu a nedýchatelný vzduch štípající do očí. Jeden by prohrál a zemřel, druhý by vyhrál a zemřel. Ta logika.
Zase Ti dva. Nedohodli se na pravidlech. Vlastně dohodli, ale každý na jiných. Dříve byla nuda. Stávalo se, že jeden usnul a nechal druhého, ať si zahraje. Ale teď? Každý den je něco nového, co by chtěli mít oba. Nespí, oba s podlitýma očima hrají hru, na které jsou závislí. Ta moc Tě opije a už nechceš přestat. Jeden, druhý, jeden, druhý, jeden a oba. To se nesmí. Auto nemůžou řídit dva.
20.století. Začali se škádlit, pošťuchovat a prát. Nabírá to obrátky. To je pomalé. Rychleji, rychleji! Kde to skončí? Proč to nechápou? Jeden bez druhého být nemůžou. Oba se potřebují. Vždyť slunce nemůže být bez mraků, které ukazují, jak je krásné. Domluvte se! Třeba se i hádejte, ale nezničte se. Oba stojíte na stejné větvi. Tak se ji nesnažte podřezat.
Ten jeden a ten druhý, ta černá a ta bílá, to dobro a to zlo. Co je to? Jsi to Ty, jsem to já, jsme to všichni. Každý z nás je v tom zapleten. Nikdo neunikne. Je to lidstvo, které vždy bojovalo o přežití. Někdo by řekl, že přestalo bojovat, ale naopak bojovat o život teprve začalo, ale ještě nepochopilo, že bojuje proti sobě.
A dvacáté století je jen vyhrocení celé situace. Jak může být století zlé. Kdyby bylo alespoň jenom zlé. Váhy praskají a blíž k zemi zlo, je přeci těžší. Nenechme se mýlit. Není zlé, jenom nepochopené. Já vím, bylo tady spousta zla. Třeba jen jediný člověk změnil svět. Tak to zdánlivě vypadá. Byl jenom katalyzátorem a reakce se rozběhla raketovým tempem a pozor, ještě běží. Musíme ji neutralizovat. Chemikové světa, spojte se! Nesmíte přidávat kamení, aby se ručička obrátila, ale ubírejte přece z té druhé hromádky, tam je práce dost.
Přišli jsme na rozcestí. Jedna cesta je snad dobře, alespoň myslím. Je to obrovské prokletí a největší dar doby zároveň. Volba. Každý má tu možnost. Vpravo, vlevo, klidně i zůstat stát nebo si sednout. Pro všechno se musíme rozhodnout a následky poneseme. Pokud se rozhodneme pro jednu cestu, tu už ovlivnit nedokážeme. Celé 20. století byl ohromný chaos. A snahou lidstva by mělo být uřízení stroje, kde má každá součástka na vybranou, do správného směru.
A jak jsme v tom my? Rozhodně nevinně ne! Musíme se pokusit to tomu světu ulehčit. Tak se otáčejte mé spolusoučástky! A nezapomeňte, dostali jsme novou knížku. Teď si stačí koupit novou tužku a gumu a napíšeme nové dějiny. Znovu a lépe.